Je nebo může být pěstounství sociální službou?

Dvojí podstata pěstounství: Životní poslání a profesionalizovaná služba vzbuzuje mnoho otázek. Lze pěstounskou péči zařadit mezi sociální služby, podobně jako péči o seniory či podporu osob se zdravotním postižením? Nebo je to především osobní závazek, který nelze vtěsnat do struktury státem řízené pomoci?

Text: Marcela Tobiášová,
lídr ve společnosti SPIRIT2018

Stát uvádí, že zprostředkovaná pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, kdy je dítě svěřeno do péče pěstounům na základě rozhodnutí orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a následného soudního rozhodnutí. Sociální služby jsou služby poskytované jednotlivcům nebo skupinám osob s cílem pomoci jim překonat nepříznivé životní situace, které nemohou zvládnout sami. 

Zdá se tedy, že na pěstounskou péči může být nahlíženo jako na sociální službu určenou selhávajícím rodičům nebo ohroženým dětem. V České republice jsou sociální služby definovány zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a zahrnují široké spektrum podpory, včetně poradenství, péče o seniory, osoby se zdravotním postižením, rodiny v krizi a pěstouny.

Z pohledu legislativy se tedy pěstounství do jisté míry sociální službě opravdu podobá. Pěstouni procházejí školením, supervizí a dostávají finanční podporu jako odměnu za svou péči. Zdá se, že pěstounská péče je tedy komplexní službou, která vyžaduje spolupráci mezi pěstouny, státními institucemi a neziskovými organizacemi, s cílem zajistit co nejlepší podmínky pro děti, které nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. 

Ale: pěstounství sice obsahuje prvky sociální služby, zároveň však přesahuje její rámec. Je to profese, která se nedá jen tak vypnout po pracovní době. Pěstouni nejsou zaměstnanci, ale lidé, kteří přebírají odpovědnost za cizí dítě a dávají mu domov. Žádná jiná profese nezasahuje do osobního života tak jako pěstounství. Přijetí cizího dítěte do rodiny je obrovská změna, která zasahuje nejen samotného pěstouna, ale i jeho nejbližší okolí. Je to rozhodnutí, které přináší nové výzvy, emoce i odpovědnost, a vyžaduje hluboké porozumění, trpělivost a schopnost adaptace. 

Pro pěstouna samotného se přijetím dítěte mění mnoho věcí – jeho role v rodině, denní režim, nároky na jeho psychickou i fyzickou odolnost. Přichází dítě, které už má svou historii a často i traumata, která ovlivňují jeho chování. Pěstoun se stává nejen rodičem, ale i průvodcem, terapeutem a ochráncem dítěte, které si nese zranění, jež je potřeba postupně hojit. 

Pokud pěstoun žije v partnerském vztahu, přijetí dítěte může zásadně ovlivnit dynamiku soužití. Najednou přichází další bytost, která vyžaduje čas, pozornost a emoce. Partner musí být na tuto změnu připraven a ochoten ji přijmout. Často se ukáže, jak pevný vztah skutečně je – někteří partneři se v nové roli najdou a prohloubí se jejich vzájemná spolupráce, jiní se mohou cítit odstrčení nebo přetížení.

Pokud má pěstoun vlastní dospělé děti, i jejich život se promění. Někdy mohou mít pocit, že nově příchozí dítě „zabírá“ jejich místo, že se pozornost rodičů přesouvá jinam. Jindy mohou cítit obavy, zda budou mít s novým členem rodiny dobrý vztah. Na druhou stranu mohou být skvělou oporou a přinést do situace cenné pohledy a pomoc. Širší rodina nemusí vždy pěstounství okamžitě přijmout. Prarodiče mohou mít obavy – co když to dítě bude „jiné“? Co když si přinese špatné návyky? Jak se k němu mají chovat? Budou k němu cítit stejné pouto jako k biologickým vnoučatům? Často trvá nějaký čas, než se bariéry prolomí a objeví se vztah založený na skutečné blízkosti.
 

Samotní pěstouni také potvrzují, že je pro ně péče o přijaté děti mnohem víc než služba. Vytvářejí si emocionální vazby, investují čas, energii i lásku. Pěstounství je mnohem víc než práce a také mnohem víc než „jen“ sociální služba. Zároveň však mnoho z nás pěstounů přijímá myšlenku profesionalizace. Chápeme, že bez odborné přípravy, vzdělávání a podpory svou roli nezvládneme. Vnímáme, že naším úkolem není „jen nahrazovat“ biologické rodiče, ale nabídnout dítěti bezpečí, stabilitu a prostor pro jeho zdravý vývoj.

Dítě potřebuje citovou vazbu, stabilní vztah a lásku, což jsou aspekty, které se neřídí jen pravidly či zákony. Nicméně pěstounská péče přináší i mnoho situací, které vyžadují chladnou hlavu, odborné znalosti a schopnost jednat strategicky ve prospěch dítěte. Právě ve vypjatých emocionálních situacích, kterých je v pěstounské péči mnoho, je profesionalita pěstouna klíčová.

Domnívám se tedy, že nemůžeme pěstounství prostě vložit do škatulky sociálních služeb, protože by to popřelo jeho podstatu. Klíčem není z pěstounů udělat „zaměstnance“, ale poskytnout kompetence a nástroje k tomu, aby mohli o svěřené děti pečovat s lásku, ale i profesionálně.

Pěstounství potřebuje svůj vlastní rámec

Možná bychom tedy neměli hledat, jak pěstounství zařadit mezi sociální služby a z pěstounů udělat zaměstnance, ale spíše vytvořit specifický model profesionalizace, který zohlední jeho jedinečnost. Model, který respektuje emocionální stránku vztahu mezi dítětem a pěstounem, ale zároveň zajistí kvalitu péče, odborné vedení a podporu.

Tam, kde rodiči mohou „rupnout nervy“ nebo v situacích, kdy už „to rodič nedává“, musí pěstoun jednat s klidem, terapeuticky, profesionálně. Profesionální pěstoun – tedy pěstoun, který přijal do péče zprostředkované státem dítě nebo děti, které mu stát určil – musí nebo by měl disponovat specifickými dovednostmi a znalostmi, které běžně mají profesionálové v sociálních službách.
 

Výhody profesionalizace pěstounské péče:
– Stabilita pro dítě: Děti, které prošly traumatizujícími zážitky, potřebují dospělého, který jim poskytne bezpečí a jistotu, a to i ve složitých momentech.
– Schopnost zvládat krizové situace: Odborná příprava a průběžná podpora umožňuje pěstounům lépe reagovat na výzvy spojené s péčí o traumatizované děti.
– Efektivní spolupráce se školami a institucemi: Pěstouni, kteří se orientují v systému péče o dítě, mohou lépe hájit jeho zájmy.
– Podpora biologických vazeb dítěte: Profesionální přístup znamená citlivý kontakt s biologickou rodinou dítěte, pokud je to v jeho nejlepším zájmu.

Klíčem k úspěšnému pěstounství je vyváženost mezi profesionalitou a autentickým rodinným prostředím. Pěstouni potřebují podporu, aby mohli být stabilní oporou a dobře vykonávat svou roli – stejně jako v jiných pomáhajících profesích. Jenže s tím rozdílem, že pěstounství není na směny, nemá pevnou pracovní dobu a dítě není klient, který může kdykoli odejít.
 

Co myslíte vy? Jak najít rovnováhu mezi profesionalitou a tím, že pěstounství je především o vztahu, bezpečí a domově?