Trestněprávní a přestupkové aspekty při poskytování sociálních služeb

Seriál, který uveřejňujeme v časopise Sociální služby, má záměr představit na reálných kazuistikách z praxe sociálních služeb několik případů s propadem do trestního nebo přestupkového řízení a poukázat na dobrou praxi toho, jak plánovat a řídit službu směrem, ve kterém pokud možno nedojde ke kontaktu s orgány činnými v trestním řízení nebo se soudy a s přestupkovými orgány v pozici obviněného nebo obžalovaného. Zároveň má poukázat i na to, že služba se může někdy potýkat i s trestnou činností nebo přestupky ze strany svých uživatelů, a je potřeba ukotvit se v tom, jaká to má specifika a co jako služba můžeme s takovou situací nejlépe dělat.

Text: Mgr. Tomáš Kodiš,
analytik, lektor Institutu vzdělávání APSS ČR a konzultant

Předtím, než se ale ponoříme plně do víru kazuistik a výkladů judikatury, je potřeba představit základy a systematiku problematiky trestní a přestupkové odpovědnosti poskytovatelů sociálních služeb. I když se bude jednat o teoretičtější pojednání, v následujících dílech, které najdete v časopise Sociální služby, jako když tyto základy najdeme. 

Trestněprávní i přestupková odpovědnost je založena na vymezení protiprávnosti skutku a na odpovědnosti za něj. Tato dvě aplikační odvětví práva, tedy trestní a přestupkové, navíc tvoří pomyslnou dvojúrovňovou pyramidu. Ta sice není sestavena úplně ideálně, protože některé trestné činy nemají svůj méně vážnější ekvivalent v konkrétní skutkové podstatě přestupku a některé přestupky nelze stíhat v rámci trestního práva, ale ve významném rozsahu lze možnost propadu od trestního řízení do přestupkového dle intenzity a okolností skutku pozorovat. 

Tomu odpovídá i samotné vymezení trestného činu a přestupku. Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů) v ustanovení § 13 odst. 1 stanoví, že trestným činem je „protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (zákon č. 250/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů) pak v § 5 přestupek vymezuje jako „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejedná-li se o trestný čin“. Z uvedených citací je tedy zřejmé, že vycházejí opravdu z určité úrovně myšlenkového propojení mezi trestním a přestupkovým řízením.
 

Všechny znaky, které popisují příslušné zákony, musí být u trestných činů i přestupků splněny současně. Nelze tedy uznat vinu za trestný čin vraždy, pokud nejsou naplněny znaky uvedené v § 140 trestního zákoníku, ale například znaky z ustanovení § 201 trestního zákoníku (ohrožování výchovy mládeže). Stejně tak přestupku poskytování sociální služby bez registrace se nemůže poskytovatel dopustit, pokud registraci pravomocně krajským úřadem vydanou má a pouze zapomněl nahlásit nového pracovníka a zaslat doklady k posouzení jeho odborné způsobilosti. Koncept společenské škodlivosti u přestupkového práva navíc tvoří korektiv toho, aby se nejednalo pouze o mechanický výklad skutkové podstaty přestupku, ale byly vzaty v úvahu také okolnosti naplnění skutkové podstaty přestupku. K tématu přístupu přestupkových orgánů k uznávání viny za přestupky a potlačení kontextových okolností řešeného případu existuje poměrně obsáhlá a zajímavá judikatura Nejvyššího správního soudu v oblasti dopravních přestupků. 

Odpovědnost má tedy každý jen za to, co z pohledu práva spáchal. V případě trestního práva je navíc vymezeno zavinění primárně úmyslným spácháním trestné činnosti. Nedbalostní spáchání je možné postihovat pouze v případě, že to trestní zákoník výslovně uvádí a vymezí skutkovou podstatu trestného činu i pro nedbalostní zavinění. 

U poskytovatele sociálních služeb se v případě vyvození odpovědnosti za trestný čin a přestupek vyskytují dvě formálně odlišné, avšak obsahově obdobné formy odpovědnosti. U trestné činnosti je primárně odpovědná fyzická osoba za své vlastní skutky, tedy v našem případě každý zaměstnanec, vedoucí pracovník nebo statutární orgán sám. Existuje však také zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví okruh trestných činů, za které může usednout vedle konkrétních fyzických osob na lavici obžalovaných také osoba právnická, tedy konkrétní poskytovatel. Popis je v tomto případě veden negativním výčtem, jsou tedy přímo vyjmenovány trestné činy, které svou povahou neumožňují spáchání právnickou osobou, ale pouze osobou fyzickou. Shrneme-li to, je podstatné, že trestný čin je spáchán v zájmu právnické osoby, při její činnosti nebo zaměstnancem mj. na příkaz jejího vedení (vedoucí pracovníci nebo statutární orgán). 

Z penza trestů, které se týkají v případě uznání viny za spáchání trestného činu, může nezávislý trestní soud rozhodnout například o zániku právnické osoby, zákazu činnosti na stanovenou dobu, zákazu zúčastňovat se veřejných zakázek, čerpání dotací apod. 

V přestupkovém zákoně je již stanovena odpovědnost fyzické osoby, právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby vedle sebe. Skutkové podstaty přestupků také primárně vymezují větší množství skutků, které může spáchat jedině právnická nebo podnikající fyzická osoba, a to takzvaným přičitatelným jednáním zaměstnance (opět vymezeno včetně vedoucích pracovníků a členů statutárních orgánů). V přestupcích vymezených zákonem o sociálních službách (zákon č. 108/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů) je příkladem přestupku, za který nebude zásadně vznikat odpovědnost právnické nebo podnikající fyzické osoby, porušení mlčenlivosti, a přestupkem, za který je zodpovědná právnická nebo podnikající fyzická osoba přičitatelným jednáním zaměstnanců, např. použití opatření omezujících pohyb v rozporu se zákonem. 

Zastavme se na okamžik právě u přičitatelnosti jednání zaměstnance právnické nebo podnikající fyzické osoby. Přičitatelnost jednání je založena na shodných principech, jako odpovědnost právnické osoby v trestním řízení. Pomineme-li přímé úmyslné a zaměstnancům přikázané přestupkové jednání, je opět obsažen i koncept odpovědnosti zaměstnavatele za jednání zaměstnance. Právnická nebo podnikající fyzická osoba jako poskytovatel sociálních služeb je tak odpovědná za jednání svého zaměstnance, o kterém nevěděla a nedala k němu pokyn, pokud neprokáže, že veškeré své úsilí věnovala tomu, aby zabránila přestupkovému jednání zaměstnanců, nevykonávala povinnou a potřebnou kontrolu nad zaměstnanci a neučinila nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení spáchání přestupku. Ani deklarace naplnění těchto podmínek však neznamená automatické vyvinění právnické nebo podnikající fyzické osoby, jelikož dostatečnost opatření a jejich realizace posoudí přestupkový orgán v rámci tzv. správní úvahy. 

Co si ale představit pod postupy poskytovatele sociálních služeb, které mají zamezit jeho zaměstnancům páchat přestupky v odpovědnosti tohoto poskytovatele? Předně se jedná o nastavení interních předpisů a standardů kvality tak, aby stanovily dobrou praxi a žádoucí postupy nejen v zájmu uživatelů služeb, stanovení společného základu výkonu činností sociálních pracovníků, pracovníků v sociálních službách a jiných odborných i provozních pracovníků, aby nevznikaly podstatné a neodůvodněné rozdíly v jejich postupech, ale také z hlediska prevence přestupkového (nebo trestného jednání). Nestačí však, aby byly předpisy pouze vydány. Musí být aplikovány. Tedy zaměstnanci s nimi musí být, ideálně opakovaně a periodicky, prokazatelně seznamováni, vhodným způsobem musí být kotvena kultura toho, že u poskytovatele sociálních služeb se předpisy dodržují a přestupky nepáchají. Interní předpisy a standardy také musí stanovit vhodné a přiměřené penzum kontroly, protože nelze na jedné straně, jak judikovaly trestní soudy, očekávat bezbřehou kontrolu spočívající v tom, že ke každému pracovníkovi bude připojen druhý pracovník, který bude kontrolovat veškerou jeho činnost tak, aby nedošlo k trestné nebo přestupkové činnosti (Bohadlo, Brož, Kadečka a kol., 2022). Zároveň, na druhé straně, aby zde byla šance na zproštění odpovědnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby, musí být přiměřená úroveň kontroly a dalších postupů (například pracovněprávních, ale i rozvojových a vzdělávacích) na základě jejích výsledků taková, aby pro zaměstnance vytvářela prostředí, kdy se nevyplatí vědomě stanovené předpisy překračovat a dopouštět se tak přestupků. 

Pokud však k zproštění odpovědnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby za přestupek nedojde a vše spěje k uznání viny za přestupek, je důležitý další postoj poskytovatele k projednávané věci, jelikož přestupkový orgán při stanovování trestu za přestupek přihlíží i k těmto okolnostem, k povaze a závažnosti přestupku, polehčujícím a pohoršujícím okolnostem, přiznání, snaze o zmírnění nebo odstranění následku přestupku apod. 

V přestupkovém řízení jsou stanoveny obecné zásady stanovení druhu a výše trestu, konkrétní možnosti pak ale vymezí konkrétní ustanovení příslušného speciálního zákona. V našem případě vždy poslední odstavec ustanovení o přestupcích v zákoně o sociálních službách stanoví výši maximální peněžité pokuty a to, zda lze vedle pokuty vyměřit ještě jiný trest, povětšinou zákaz činnosti.
 

Použitá literatura:
– BOHADLO, David, Jan BROŽ, Stanislav KADEČKA a kol. 2022. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer.