Anonym jako projev sociální patologie

V našich geografických a společenských podmínkách se jev „psaní anonymů“ usídlil patrně již od dob, kdy se lidé naučili psát. Akademický slovník cizích slov (I. Díl – Academia PRAHA, 1995) uvádí, že anonym, anonymní znamená neoznačený jménem, nepodepsaný. Ale rovněž znamená udání, vyhrožování, nucení někoho k něčemu někým, kdo skrývá svou identitu. Tento jev má v lidské společnosti bohužel velmi bohatou historii, samozřejmě v tom nejhorším významu. Na rozdíl od zvířecího světa. Zvířata si anonymně nevyhrožují, neudávají se, nevydírají se. Zvířata buď tváří v tvář útočí, nebo, vyhodnotí-li situaci pro sebe nepříznivě, volí útěk nebo únik z dané situace.

Text: PhDr. Stanislav Hájek,
psycholog

A jak se lze na tento sociálněpatologický jev dívat? Jak jej můžeme z hlediska společenské normality a nebezpečnosti hodnotit? Jednotlivci nebo i různá seskupení, kteří se k těmto aktivitám uchylují, často hlásají, že jde o jedinou možnou cestu nápravy „stavu věcí“ nebo z důvodů ideologických (v tomto zdůvodnění často až pateticky hovoří o „svatých válkách“, o „vyšším zájmu a poslání“ atd.). Podobné demagogie vedly, a i dnes vedou, k „morálnímu“ odůvodňování vraždění ve jménu „něčeho“ nebo „někoho“.
 

Jako psycholog musím hodnotit takový jev jako sociálněpatologický, i když nevím o žádné studii, která se tomuto problému samostatně věnuje. Jako by byl tento jev obestřen tajemstvím a obavami. Jako by byl jistým společenským tabu. 

Každý člověk, který se nad tímto problémem někdy zamyslel, snad bude souhlasit, že daný jev je velmi silně spojen s tím, čemu i v psychologii říkáme morálka a morální hodnoty, morální vlastnosti. Vývoj osobnosti člověka, a tedy i jeho morálních vlastností, probíhá v rámci socializace neboli v rámci „vrůstání“ do lidské společnosti. Hlavním kritériem jsou společensky manifestované hodnoty a normy, které jsou zajišťovány jednak právně, jednak různými institucemi veřejného mínění. Každý „vzor“ morálního chování je ovšem sociokulturně podmíněn neboli to, co se jeví jako morální z hlediska jedné kultury, nemusí být shodně chápáno z perspektivy kultury jiné. Především v silně demagogických, militantních a totalitních společenstvích a uskupeních (a nemusí jít jen o státoprávní útvar, může jít i o rodinu, pracovní
společenství, náboženskou sektu, politickou stranu nebo jednotlivce) je anonymní vyhrožování, anonymní vydírání včetně udavačství podporováno, dokonce i cíleně budováno a udržováno. Opačně by se mělo chovat společenství založené na ryze demokratických principech, podložených obecně neoddiskutovatelnými morálními principy. Z hlediska psychiky osobnosti každého jednotlivce je pak nejvyšší instancí osobní svědomí. 

Říká-li psychologická teorie, že vlastnosti charakteru určují, do jaké míry bude jednání člověka v souladu se zájmy společnosti, ve které žije (rozumějme i v rodině, na pracovišti, v okruhu známých a přátel, v národě a konec konců i ve světě, který nás obklopuje), s obecně přijímanými mravními zásadami, pak jistě už nyní společně se mnou cítíte, že buď není něco v pořádku se společností a jejími mravními normami, nebo s jejími jedinci, kteří se dají na cestu větších či menších nemorálností a projevují se sociálněpatologicky. Anebo je možná i kombinace obojího, ve stylu „od všeho trochu“, nebo „čím hůře, tím lépe“, jelikož právě jim se v takovém společenském prostředí žije lépe, protože mu rozumí. Je to jejich svět, svět intrik, podvodů a jiných amorálností, včetně vyhrožování a nahánění strachu. Cítí se být mimořádní, disponující mocí (což jim anonymita umožňuje a jen jejím prostřednictvím ji dokážou realizovat).

Ne jinak!

Anonymní manipulaci s realitou považuji za významné zlo. Za amorálnost, za sociálněpatologický projev, a to i tehdy, je-li dříve nebo později vysvětlován „odanonymizovaným“ autorem nebo skupinou autorů (politickým nebo náboženským uskupením), „ušlechtilostí“ právě jeho nebo jejich motivů. Nepovažuji to za nic jiného než za snahu o přijetí sociálně nepřijatelných motivů. Proto doporučuji zacházet s tímto jevem jako s patologickým projevem (velmi často patologické osobnosti) právě pro svou principiální nebezpečnost. A to nejen okamžitou, ale i budoucí.

Pokud pisatel anonymu (udavač nebo ten, který někomu za něco vyhrožuje) nemá z nejrůznějších důvodů schopnost vystoupit neanonymně, adresně, sám za sebe, pak
je z mého hlediska morálně čistější, aby nevystupoval vůbec.

K psychologickému profilu osobnosti pisatele anonymu aneb Jací jsou lidé, kteří si libují v psaní anonymů?

S anonymními dopisy, podáními, stížnostmi, vyhrůžkami apod. se lze setkat ve všech oblastech života. V soukromí, v zaměstnání, sportu, politice i kultuře, sociální i zdravotní oblasti. Cíl takového sdělení je vždy jen jeden – ublížit, pomstít se někomu, způsobit destrukci vztahů, vystrašit, případně pohrozit, škodit ve stylu „když ne já, tak ani on (ona, oni) a ani nikdo jiný“, duševně zranit protistranu. Především jde o patologický způsob řešení vlastní neschopnosti vystoupit otevřeně a také nést plnou odpovědnost za to. co dělám, co sděluji, co prosazuji nebo obhajuji. 

Z vlastní zkušenosti psychologa vím, že osoby píšící anonymy jsou osobnostmi pravděpodobně silně aspirujícími, toužícími po moci a možnosti ovládat jiné, mít „vliv“, současně však s vnitřním pocitem nedostatečnosti, s nejrůznějšími komplexy méněcennosti, které potřebují kompenzovat, a často ztratí pojem o míře této kompenzace. Většinou pak dojde ke ztrátě kontroly, neboť jsou hypermotivováni touhou po dosažení chtěného cíle (bohužel jakýmikoliv prostředky). I přes obecně uznávanou a proklamovanou opovrženíhodnost anonymu (všimněte si, že budete-li s kýmkoliv o této problematice hovořit, každý vám dá za pravdu v tom, že anonym je špinavost a že oni by se k tomu nikdy nepropůjčili atd.) je stále hojně užívaným nástrojem.
 

Z psychologického pohledu je nejtrestuhodnější, že každý anonym, každé udání, každá více či méně reálná hrozba je pro člověka, který je udáván nebo kterému je vyhrožováno (nebo jejich sociálnímu okolí), opravdu zraňující, a to i když z něj nevyplynou žádné konkrétní následky nebo i když na nich není nic moc pravdy. Vím i o anonymech, které dokázaly zabíjet nebo které dokázaly rozpoutat doživotní peklo v dosud funkčních pracovních kolektivech, zájmových skupinách nebo rodinách. Jakousi „druhoplánovou“ (ale o nic méně škodlivou) konsekvencí udávání a anonymního vyhrožování je, že v procesu sociálního učení dochází k tomu, že další generace přebírají tyto praktiky ze svého sociálního prostředí a považují je, více méně bezděčně, za metodu legitimní – v duchu amorálního postoje „účel světí prostředky“. Jak jinak vysvětlit přetrvávání tohoto sociálněpatologického jevu, a to i v době nebo situaci, která je sama o sobě náročná nebo i více méně osobnostně zraňující. 

Často je opomíjen i nezpochybnitelný fakt, že v konečném důsledku je tímto dociálněpatologickým způsobem poškozován i objekt pracovní činnosti zainteresovaných jednotlivců (ve zdravotnictví jsou to samotní pacienti, v sociálních službách klienti, ve školách žáci a studenti atp.). Je vytvářena sociálněpatologická atmosféra, kde nikdo nikomu nevěří, všichni všechny podezřívají, jeden se bojí druhého. Takhle ale přece žít a pracovat nechceme! Nebo ano?