Důstojnost na konci života: Jak být oporou, když slova nestačí

S umíráním se v sociálních službách setkáváme pravidelně, přesto o něm nebývá snadné mluvit. Každé takové setkání je jiné – někdy rychlé, někdy dlouhé a pozvolné. Někdy tiché, jindy doprovázené silnými emocemi nebo i zmatkem. Ale jedno mají tyto chvíle společné: člověk, který umírá, má stále svou hodnotu, důstojnost a příběh, který může a chce být slyšen.

Ing. Jan Bednařík,

člen poradny v Mobilním hospici Strom života, lektor témat z oblasti komunikace v závěru života

Umírající člověk přitom zůstává klientem se všemi svými potřebami – nejen biologickými, ale i psychologickými, sociálními a spirituálními. V těchto chvílích má kvalita péče zásadní vliv nejen na to, jak umírající člověk své poslední dny prožívá, ale i na to, jak budou později tuto zkušenost vnímat jeho blízcí. Klíčovým principem zde zůstává důstojnost. A právě o ni může člověk v závěru života snadno přicházet – ztrácí samostatnost, tělesné schopnosti, někdy i orientaci v čase a prostoru. Přesto je stále nositelem identity, hodnot a životního příběhu.

Být nablízku, aniž bychom hodnotili

Jedna z nejčastějších otázek pracovníků přímé péče zní: Co říct, když víme, že někdo brzy zemře? Odpověď je překvapivě prostá – často nemusíme říkat vůbec nic. Umírající člověk nepotřebuje poučování ani prázdné útěchy. To, co potřebuje nejvíc, je přítomnost, přijetí a tichá jistota, že v tom není sám.

Je důležité být s klientem v jeho realitě – ať už se nám zdá jakkoli „nerealistická“. Pokud věří, že jej ten den navštíví maminka, která zemřela před desítkami let, nemusíme mu to vyvracet. Vyžaduje to jistou citlivost a schopnost vnímat svět očima druhého. V takových situacích nejde o pravdu ve faktickém slova smyslu, ale o zachování bezpečí a klidu ve vnitřním světě člověka. Ochrana tohoto prostoru je častou a zásadní výzvou.

Jedním z přístupů, který se v závěru života osvědčil, je tzv. terapie důstojnosti (Dignity Therapy). Tato metoda byla vyvinuta kanadským psychiatrem Harvey Maxem Chochinovem a slouží jako podpůrný nástroj pro umírající pacienty i jejich rodiny. Jde o strukturovaný rozhovor, který klientovi umožňuje bilancovat život – připomenout si, co považoval za důležité, na co je hrdý, jaké poselství by chtěl zanechat.

Terapeut či pracovník vede rozhovor podle jednoduchého, ale promyšleného rámce. Klient může sdílet vzpomínky, hodnoty, zážitky i poselství svým blízkým. Výstupem může být i text, který si klient (nebo jeho rodina) může ponechat. Tuto metodu lze – volně přeneseným způsobem – implementovat i v rámci sociálních služeb. I když nemáme formální psychoterapeutické vzdělání, základní principy (respekt, přijetí, empatie, aktivní naslouchání) může využít každý pracovník.

V některých chvílích může být přirozené navázat rozhovor otázkou, která klientovi umožní zastavit se a ohlédnout. Například: Na co jste ve svém životě nejvíc pyšný/pyšná? Jsou nějaké hodnoty nebo myšlenky, které byste chtěl/a předat své rodině? Je něco, co byste chtěl/a, aby si o vás lidé pamatovali? nebo třeba Co pro vás v životě mělo největší smysl?

Není potřeba ptát se na všechny otázky – někdy stačí jen jedna věta, která otevře hlubší sdílení. Důležitější než správně položená otázka je opravdový zájem a čas, který klientovi věnujeme.

Důstojnost pro klienta – podpora pro tým

Významným aspektem doprovázení je i podpora samotných pracovníků. Umírání klienta, se kterým jsme strávili týdny, měsíce či roky, může být emočně náročné. Pokud ale máme možnost být u toho, pomáhá nám to nejen profesně, ale i lidsky. Pracovníci často popisují, že právě chvíle doprovázení v závěru života patří k těm nejhlubším a nejdůležitějším momentům jejich práce.

Doprovázení nemusí být „dokonalé“. Nejde o to mít na vše odpověď nebo zvládat každou situaci technicky bezchybně. Důležité je být přítomný – a přítomnost sama o sobě je formou intervence. Pokud se nám podaří vytvořit prostor, kde se umírající necítí opuštěný, selhávající nebo zbytečný, splnili jsme to nejpodstatnější.

Společně i v závěru

Sociální služby mají v procesu umírání a doprovázení nezastupitelnou roli. Právě zde se často odehrávají poslední chvíle lidského života – v kontaktu s pečujícími osobami, v prostředí, které může být přívětivé i chladné, podle toho, jak k němu přistoupíme. Důstojnost není abstraktní pojem – je to konkrétní praxe malých, každodenních rozhodnutí: zda se posadíme, když mluvíme s umírajícím. Zda nasloucháme. Zda vnímáme člověka jako osobnost, nikoli jen jako diagnózu.

A právě v tomto vědomém přístupu se skrývá rozdíl. Protože péče nekončí tam, kde končí medicína. Často naopak teprve začíná – v prostoru, kde nezachraňujeme život, ale chráníme jeho důstojné doznívání.