Přečtěte si rozhovor s Pečovatelkou roku 2025 Evou Juřičkovou

Pomáhat druhým je její životní nastavení. Proto i v době, kdy by mohla relaxovat v důchodu, dále pracuje v zařízení Letokruhy. Sílu jí dává víra i její rodina. Seznamte se s Pečovatelkou roku 2025 v terénních službách Evou Juřičkovou.

Text: Mgr. Ivana Vlnová,

zástupkyně šéfredaktorky časopisu Sociální služby

Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděla, že jste získala hlavní ocenění v kategorii Pracovník sociálních služeb v terénních službách?

Překvapení, radost, vděčnost Bohu a vděčnost lidem v mém životě.

Ve službách pracujete už 21 let. Byla pro vás tato profesní dráha jasnou volbou?

Ne, po dlouhé mateřské dovolené a hledání práce jsem byla oslovena, jestli bych chtěla pracovat v denním stacionáři pro seniory. A tam jsem zjistila, že mám jisté obdarování pro práci se seniory.  Začala jsem se víc zajímat o to, jak pomáhat lidem s poruchami paměti, hlavně po cévní mozkové příhodě, a lidem s různými typy demence a začala jsem se v této oblasti víc vzdělávat. Pracovala jsem ve stacionáři, poté v terénní pečovatelské službě a teď se snažím pomáhat, kde je potřeba.

Dokážete být oporou pro tým, klienty i jejich rodiny, a to i díky vaší všímavosti a ochoty pomoci. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk, který pomáhá druhým a působí ve službách?

Ochota pomáhat a dělat i sebemenší službu s láskou, dívat se kolem sebe a vidět to, co je potřeba, to je moje krédo. A teď ty schopnosti a dovednosti potřebné v naší profesi, kterým já se stále učím: Empatie – snažit se vcítit do situace druhého, pochopit a porozumět, mít trpělivost, umět naslouchat, neposuzovat, neodsuzovat, respektovat, být spolehlivý, ochotný se stále vzdělávat a učit se novému, být schopný spolupracovat s rodinou i kolegy, taktéž umět dobře komunikovat a ještě mnoho dalších vlastností.

Jak se sociální služby za dobu, co v nich pracujete, proměnily?

Myslím, že se zvýšila kvalita poskytovaných služeb, profesionalita pracovníků, snaha o jednotný přístup a metody, vybavenost ochrannými pomůckami, vozový park. Zlepšila se péče o pracovníky samotné – vzdělávání, porady, supervize a různé benefity pro pracovníky.

Neustále se vzděláváte, například na poli péče o lidi s demencí, a přestože už jste v důchodu, pracujete v zařízení Letokruhy jako brigádnice a zastupujete kolegyně v době dovolených nebo nemocí. Kde čerpáte energii, jak relaxujete po náročném dni?

Mojí největší silou je víra. Potom je to rodina, pobyt v přírodě, naše krásné valašské kopce a lesy, na jaře a v létě je to cyklistika, v zimě běžky, čas strávený prací na zahradě a také dobrá knížka.

Co jste se díky své práci a svým klientům naučila? 

Posílil se můj pocit zodpovědnosti. Stále se učím pokoře, že i malé věci mají svůj význam a že ne vždy mám vše pod kontrolou. Víc si vážím zdraví, vztahů i zcela obyčejných věcí. Setkání s těžkými životními osudy mě učí, že život každého člověk má velikou hodnotu, může mě i můj život hodně obohatit a dává mi sílu k překonání mých životních obtíží.

Na jaký moment ve své praxi jste nejvíce hrdá?

Těch příběhů je za ty roky velmi mnoho. Vzpomínám třeba na poměrně mladou klientku po cévní mozkové příhodě trpící afázií. Asi po dvou letech téměř každodenní trpělivé práce se dokázala obstojným způsobem slovně sama dorozumět s okolím a vyjádřit svoje potřeby a pocity. Pokaždé, když se klient ocitne v nestandardní situaci, a společnými silami a v klidu situaci zvládneme, odcházím s dobrým pocitem a vděčností za své povolání. Nebo když se mi podaří navázat komunikaci s člověkem s demencí, to je moje tichá radost, která se jen těžko popisuje.

Jaký moment či příběh z praxe ve vás za tu dobu, co pracujete jako pečovatelka, nejvíc rezonoval?

Není jednoduché vybrat z té spousty příběhů a situací. Když může člověk dožít ve svém domácím prostředí, je to vždy naplněním našeho poslání, a to jsou většinou ty nejsilnější momenty. Vzpomínám si na klientku, která mi pár týdnů před smrtí svěřila svůj velmi bolestný a traumatický zážitek z války, o kterém nikdy s nikým nemluvila a který teď i ve mně zůstává uzamčen.

Co si pro své pracoviště případně obor sociální práce přejete do budoucna?

Oboru sociální práce bych přála hodně zapálených a spolehlivých pracovníků. A taky dostatek financí k zajištění všech služeb, projektů a plánů. Pečovatelkám bych přála hlavně zdraví, dobré ocenění jak od společnosti, tak i v oblasti finanční, aby nemusely odcházet za lepšími výdělky. Asi je to trochu utopie, ale přála bych pečovatelkám i vedení organizace, aby měli každoročně nárok na hrazené čtrnáctidenní rekondiční pobyty někde v lázních, kde by bylo dobře pečováno o jejich tělo i duši.

Děkujeme za rozhovor!