Kde končí běžná pomoc a začíná zdravotní péče

Vznik, obsah a limity nové základní činnosti pomoci při zvládání běžných úkonů péče o zdraví

Nová právní úprava přinesla do sociálních služeb základní činnost zaměřenou na pomoc při zvládání běžných úkonů péče o zdraví. Článek přibližuje, proč tato změna vznikla, co konkrétně umožňuje a kde naopak zůstává hranice mezi běžnou podporou klienta a zdravotní péčí vyžadující odborné zdravotnické kompetence.

Text: Mgr. Bc. Karolína Suchopárková, MBA, 

inisterstvo práce a sociálních věcí 

Potřeba praxe

Zdraví není institutem zdravotního systému ani výsadou zdravotnických profesí. Je součástí života každého člověka. Každý z nás každodenně rozhoduje o svém zdraví, užívá léčivé přípravky, používá zdravotnické pomůcky nebo vykonává další činnosti související s péčí o vlastní zdraví, aniž by tím automaticky vstupoval do systému zdravotních služeb.

Problém nastává ve chvíli, kdy člověk z důvodu věku, zdravotního postižení nebo nepříznivého zdravotního stavu již některé z těchto činností nezvládá bez pomoci druhé osoby. Právě zde se dlouhodobě nacházela oblast, kterou právní úprava jednoznačně neřešila. Nebylo sporné, že člověk má právo pečovat o své zdraví i mimo zdravotnické zařízení bez zásahu profesionálů. Nejasné však bylo, jakým způsobem lze tuto péči podporovat, pokud ji již nedokáže vykonávat samostatně.

Podobnou situaci si lze představit i na běžném příkladu. Přecházení hlavní silnice je běžnou součástí života. Přesto může být nebezpečné a spojeno s rizikem vážného úrazu. Samotná existence rizika však z přecházení silnice nečiní odbornou činnost vyhrazenou speciálně vyškolené profesi a můžeme tedy silnici přecházet i bez doprovodu odborníků na silniční provoz. Stejně tak ani existence zdravotního rizika sama o sobě neznamená, že každá činnost související se zdravím musí být ošetřena odborným zásahem.

Právě zde se dlouhodobě střetávaly různé odborné pohledy. Část diskusí byla vedena předpokladem, že pokud určitá situace může být spojena s rizikem komplikací, měla by být vykonávána pouze osobami se zdravotnickou odborností. Jiní naopak upozorňovali, že samotná přítomnost rizika ještě nevypovídá o povaze činnosti. Jinými slovy, běžná péče o zdraví a odborná péče o člověka s konkrétním onemocněním nejsou totéž.

V pochybnostech přitom byla jedněmi upřednostňována představa maximální bezpečnosti před podporou autonomie člověka. Jiní zase upřednostňovali potřebu autonomie i přes akceptaci vyššího rizika.

Dílčí posun přinesl až zákon č. 38/2025 Sb., který do zákona o sociálních službách zařadil novou základní činnost pomoci při zvládání běžných úkonů péče o zdraví. Poprvé tak výslovně uznal existenci prostoru mezi běžnou péčí člověka o vlastní zdraví a zdravotní péčí poskytovanou zdravotnickými pracovníky.

Limity nové základní činnosti a limity jejího vzniku

Zařazení nové základní činnosti pomoci při zvládání běžných úkonů péče o zdraví do zákona o sociálních službách představuje první systematický posun v oblasti podpory osob, které již péči o vlastní zdraví nezvládají bez pomoci druhé osoby. Současně však nová právní úprava vznikala za specifických okolností, které ovlivnily její podobu i další možnosti rozvoje.

Zákon nejprve vytvořil nový institut a stanovil jeho základní mantinely, aniž by bylo jasné, co bude jeho obsahem. I proto byl zvolen spíše opatrný přístup. Součástí právní úpravy se staly vyšší kvalifikační požadavky, specializovaný kurz i dobrovolnost poskytování této činnosti. Vyšší nároky na odbornou přípravu tak představovaly jeden z nástrojů, jak zajistit bezpečné zavedení nové činnosti. Teprve následně bylo úkolem prováděcí vyhlášky vymezit konkrétní rozsah a obsah.

Ještě významnější však byl druhý limit, který zákon stanovil jednoznačně. Pomoc při zvládání běžných úkonů péče o zdraví nesmí zahrnovat činnosti, které lze provádět pouze v rámci poskytování zdravotních služeb. Tento princip představuje nepřekročitelnou hranici.  Problematika v mnoha diskusích bývá někdy zjednodušována na otázku, zda je určitý úkon předepsán lékařem nebo souvisí se zdravotním stavem člověka. Takové pojetí však nevystihuje podstatu věci. Rozhodující není diagnóza, zdravotnická pomůcka ani samotná existence zdravotního rizika, ale povaha činnosti. Podstatné je, zda její provedení vyžaduje odborné posouzení zdravotního stavu, klinické rozhodování, stanovení léčebného postupu nebo jiné odborné zdravotnické kompetence.

Při přípravě vyhlášky proto nebylo možné posuzovat pouze potřebnost jednotlivých úkonů či existenci preskripce. Stejně důležité bylo vyhodnotit, jaké znalosti, dovednosti a odpovědnost jejich provedení vyžaduje. Zatímco některé činnosti bylo možné chápat jako praktickou uživatelskou asistenci, jiné zůstaly mimo nový institut právě proto, že jejich bezpečné provádění předpokládá odborné zdravotnické kompetence nebo klinické rozhodování.

Co je vlastně obsahem nové činnosti?

Při pohledu na konečné znění vyhlášky by se mohlo zdát, že výsledkem celého procesu jsou pouze tři konkrétní úkony:

1.        pomoc při užití humánního léčivého přípravku bez porušení integrity kůže,

2.        pomoc při vypuštění sběrného sáčku u vývodu z močového měchýře nebo tlustého střeva,

3.        pomoc při výměně sběrného sáčku u vývodu z tlustého střeva.

Ve skutečnosti však nejsou hlavním výsledkem odborných debat samotné tyto úkony, ale nalezení hranice mezi běžnou podporou člověka při péči o vlastní zdraví, novou základní činností pomoci při zvládání běžných úkonů péče o zdraví a zdravotní péčí. Právě hledání této hranice vedlo také k rozsáhlému zpřesnění základních činností v oblasti péče o vlastní osobu a osobní hygieny, jejichž praktický dopad může být pro systém sociálních služeb významnější než samotné zavedení nového institutu.

Diskuse nad jednotlivými úkony péče o zdraví vedla současně k podrobné revizi řady činností, které byly v sociálních službách poskytovány mnoho let, avšak bez jasného právního zakotvení. Právě zde byla odstraněna řada dlouhodobých nejasností, které v praxi vedly k rozdílným výkladům mezi poskytovateli, kraji i kontrolními orgány.

Teprve po vyjasnění této oblasti a zpřesnění v činnostech pomoci s péčí o vlastní osobu a pomoci s hygienou bylo možné určit, co má být obsahem nové základní činnosti pomoci při zvládání běžných úkonů péče o zdraví. Došlo tak například ke zpřesnění pomoci při používání zdravotnických a kompenzačních pomůcek, orientačního sledování základních tělesných projevů a fyziologických funkcí, pomoci při změně polohy, péče o pokožku, pomoci při ošetření drobných poranění či podpory při vyprazdňování. Mnohé z těchto činností byly v sociálních službách fakticky vykonávány již dlouhá léta, avšak jejich postavení nebylo vždy právně jednoznačné.

Výsledek kompromisu

Výsledná podoba nové základní činnosti může na první pohled působit skromně a pro mnohé nedostatečně. Ve skutečnosti představuje spíše průsečík toho, na čem bylo možné nalézt odbornou, legislativní i praktickou shodu při respektování zákonných limitů nového institutu, a to v prostředí podzákonného předpisu, který nemá možnost narovnávat nejasnosti, které měli být řešeny před přijetím změny do zákona.

Právě debata nad tím, co do nové základní činnosti zařadit a co již nikoli, ukázala, že řada činností ve skutečnosti již dávno patřila nebo měla patřit mezi běžné základní činnosti sociální péče. Nebylo proto účelné přesouvat je do nového institutu, ale naopak bylo třeba jednoznačně potvrdit jejich místo v sociálních službách.

Právě proto je vhodné vnímat výslednou podobu právní úpravy nikoli jako konečné řešení všech otázek v oblasti běžné péče o zdraví, ale jako první systematický krok k jejich pojmenování a vymezení. Novela neotevřela prostor pro přenos zdravotnických výkonů do sociálních služeb. Otevřela však odbornou a legislativní cestu k tomu, aby bylo možné přesněji definovat, jakou podporu může člověk při péči o vlastní zdraví očekávat v situaci, kdy ji již nedokáže zajistit zcela samostatně. A právě v tom spočívá její největší význam. Hranici zdravotní péče novela ani vyhláška nepřekračují. Pokud by měla být v budoucnu posunuta, nemůže se tak stát prostřednictvím podzákonného předpisu, ale pouze změnou zákona a návazně také změnou požadavků na odbornou způsobilost osob, které takovou podporu poskytují.

Článek je realizován v rámci projektu Zvýšení efektivity systému sociálních služeb registrační číslo CZ.03.02.02/00/22_004/0004236 financovaného z Evropského sociálního fondu v rámci OPZ+.

Literatura:

– Ministerstvo práce a sociálních věcí. (2026). Metodický výklad odboru koncepce sociálních služeb a sociální práce MPSV k novele vyhlášky č. 505/2006 Sb. účinné od 1. 7. 2026. Dostupné z: https://mpsv.gov.cz/cms/documents/3b99fa64-3d66-6bb2-37fe-23f0d6216c2d/metodickyVykladPUPOZ%20a%20novely%20vyhlasky%20ucinne%20od%201_7_2026.pdf.

– Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. (2024). Pozměňovací návrhy k tisku 704. Pozměňovací návrh SD 5406. Sněmovní tisk č. 704.

– Vláda České republiky. (2025). Důvodová zpráva k návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

– Vyhláška č. 100/2026 Sb., kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.

– Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

– Zákon č. 38/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a další související zákony.

– Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

– Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

– OECD. (2023). Ready for the Future? Providing Long-Term Care Services for Older People. Paris: OECD Publishing.

– World Health Organization Regional Office for Europe. (2022). Rebuilding for Sustainability and Resilience: Strengthening the Integrated Delivery of Long-Term Care in the European Region. Copenhagen: WHO Regional Office for Europe.