Když jeden opustí druhého aneb Jak žít dál

V tomto článku se budeme věnovat situaci, kdy žije už jen jeden z manželského páru a zvyká si na život v domově seniorů.

PhDr. Zuzana Peterová,
psychoterapeutka a koučka

Po příchodu do domova pro seniory po čase u klientů přece jen nastává smíření, a to
jak s novým domovem, tak i s ostatními spoluobyvateli i pečujícími osobami. V některých případech ale může jeden z manželů vážně onemocnět. Smutné na tom navíc je, že ten druhý partner, který je na tom zdravotně lépe, většinou nemůže docházet do nemocnice za svým nemocným partnerem/partnerkou, protože má třeba problémy s chůzí a podobně. Je tak odkázaný na informace, které mu přinesou druzí, a na kontakt prostřednictvím mobilu. Ale ani telefonování není vždy jistota, protože nemoc má různé podoby. V lepším případě se vše v dobré obrátí a po určitém čase se oba opět v domově setkají. 

Zato když jeden odejde

S takto opuštěnými seniory v domovech velmi často hovořím. Rada typu „To víte, už má alespoň teď klid“ není zrovna vhodný argument, který by člověka, jenž tu zůstal sám, povzbudil. Ani věta „Musíme tam všichni, má to aspoň za sebou“ nikomu útěchu nepřinese.

Jaká jsou tedy slova povzbuzení? Jakou radu jim poskytnout? Vždycky se nejprve snažím vyslechnout bolest toho, který tady je. Mít trpělivost a naslouchat mu. Umět tímhle způsobem vyjádřit, že jsme tady a teď s bolestí opuštěného člověka, že vnímáme s otevřeným srdcem jeho smutek i slzy – k tomu nepotřebujeme žádná slova. Jsou totiž zbytečná a jakýmkoli "utěšováním“ můžeme nechtě naopak způsobit ještě větší muka.

Daleko větší účinek má naše tiché doprovázení, často zcela mlčky. Pohledy a někdy i jemné doteky rukou poskytnou truchlícímu více podpory než nějaká slova. Po nějaké době je pak dobré pomalu a bez velkého přesvědčování opuštěného, truchlícího partnera nebo partnerku zapojit, třeba jen jako „přísedícího“ do různých programů domova. Ale vždy jen s jeho souhlasem. Teprve postupem času se nám daří takového člověka ve smutku včlenit do nějakých pravidelných aktivit domova. I když to u každého trvá různě dlouho – nenaléháme, nepřipomínáme, že by „měl už odhodit tu pasivitu“ a zahájit „normální“ život. U každého z nás je to totiž jiné, každý z nás potřebuje různou dobu truchlení i intenzivního vzpomínání. V některých náboženstvích mají jeho vyznavači tradici, že se na zemřelého vzpomíná i co se týká humorných zážitků. Mám s takovou praxí velmi dobré zkušenosti – samozřejmě vždy s naprostým souhlasem opuštěného partnera. Otázka „Můžete si také zavzpomínat, kdy jste se spolu nejvíc zasmáli, pobavili, nebo na to vzpomínat raději ještě nechcete?“ je klíčová, otevírá totiž dveře do další kapitoly vzpomínání a u mnohých pozůstalých aspoň trochu pomůže z toho nejbolestnějšího období a povzbudí.

Vždyť náš život – to nejsou jen konečné tragické chvíle, ale hezká řádka slunných vzpomínek a situací. Chopme se jich tedy jemně a diplomaticky, možná, že ulehčí všem – nejen pozůstalým – od beznaděje. A v domovech seniorů zavládne víc úsměvů.

Ptáme se

Jakou roli v procesu smíření se s odchodem partnera hraje spiritualita? 

Hodně záleží na tom, jestli ti lidé byli věřící. Pokud ano – o smrti patrně hovořili často – a s tím souvisí také jejich víra v konečnost i začátek něčeho dalšího. 

Náboženství, resp. víra je blízká především těm starším generacím, u mladších nebývá již tak častá. Myslíte si, že s příchodem dalších generací se bude měnit i proces smíření se se ztrátou blízkého člověka? Nebo se zvyšujícím se věkem roste i význam spirituality? 

Víru mají dnes i mladší generace. Sice nechodí tak často do chrámů, ale víru mají – třeba i jinou, kterou nenazývají tradičním způsobem. Z tohoto důvodu si myslím, že smíření se s odchodem blízkého a milovaného člověka je vždy velice těžké a je vždy na každém z nás, nakolik nám spiritualita či jiné možnosti pomohou. 

Jaké rituály v domovech pro seniory pomohou pozůstalým, ale i ostatním klientům vyrovnat se se smrtí a konečností života?
Možností rituálu je mnoho a záleží na tom, jak se v domovech domluví na způsobech vzpomínání. Znám zařízení, kde se veřejně nevzpomíná, jsou naopak mnohá obdobná zařízení, kde při úmrtí najdeme ve společenské místnosti svíčku, fotografii zemřelého i květiny. Jinde mají zase zvyk posedět společně, pozvat k tomu i příbuzné a přátele zesnulých a zavzpomínat na toho, který právě odešel.