Rozhovor s Ludmilou Tomešovou, oceněnou Manažerkou sociálních služeb

Ludmila Tomešová si v lednu tohoto roku převzala ocenění Národní cena sociálních služeb v kategorii Manažerka sociálních služeb. Cenu získala mimo jiné i díky osobnímu přístupu ke klientům i zaměstnancům. Svým jedinečným stylem vedení posouvá Pečovatelskou službu Praha 3 k lepšímu.

Text: Mgr. Ivana Vlnová,
zástupkyně šéfredaktorky časopisu Sociální služby

Foto: Diakonie ČCE

1. Jaké máte dojmy z ocenění Národní cenou sociálních služeb v kategorii Manažer/ka sociálních služeb?

Nejprve bych chtěla ještě jednou poděkovat za toto ocenění. Vnímám ho totiž nejen jako osobní ocenění, ale především jako ohodnocení práce celé naší organizace a všech lidí, kteří v ní denně odvádějí náročnou a často navenek neviditelnou práci. Manažer sociální služby by bez svého týmu nebyl ničím – právě lidé v přímé péči dávají sociálním službám jejich skutečný smysl a hodnotu. Toto ocenění je pro mě potvrzením, že směr, kterým se společně ubíráme, má smysl. Zároveň ho beru jako závazek pokračovat v práci s pokorou, odpovědností a respektem ke klientům i zaměstnancům. Jen jako tým můžeme vytvářet kvalitní sociální službu, jen jako tým můžeme být skutečnou oporou, podporou a pomocí pro naše klienty v jejich často velmi složitých životních situacích.

2. Čtvrtým rokem vedete Pečovatelskou službu Praha 3. Chtěla jste vždy pracovat v sociální sféře?

Vystudovala jsem střední pedagogickou školu a poté jsem učila v mateřské škole. Byla to vlastně realizace mého dětského snu. Děti mi ale ve školce postupně připadaly „až příliš hodné“ a zároveň jsem se setkávala i s těžkými případy ohrožených dětí. To mne přivedlo k rozhodnutí dál studovat sociální pedagogiku.

Následně jsem zhruba dva roky pracovala v azylovém domě pro týrané, zneužívané a zanedbávané děti. Pak přišel, trochu shodou náhod, zlom v cílové skupině mých klientů a já se na více než dvacet let ocitla v oblasti řešení problematiky bezdomovectví v hlavním městě Praze. Bylo to v době, kdy se tyto služby teprve formovaly, vznikaly nové koncepce a vize do budoucna. Pro mne to bylo velmi intenzivní a formující období.

Tato práce byla úzce propojena s poznáváním systému financování sociálních služeb, jejich fungování v širším kontextu i s vlivem politického prostředí. Potřeba porozumět těmto souvislostem mě přivedla k dalšímu studiu, přímo v oboru sociální práce. Vždy jsem ale zůstávala nohama na zemi – nejvíce se člověk stejně naučí při přímé práci s klienty.
 

Měla jsem většinou velké štěstí na své nadřízené, kteří mi dávali důvěru a prostor. Nechávali mi volnou ruku a podporovali i někdy možná bláznivé nápady, které se ale často podařilo převést do praxe. I to pro mne byla velká škola.

Na začátku roku 2022 jsem po dlouhé době udělala další změnu a nastoupila do Pečovatelské služby Praha 3 jako ředitelka. Praha 3 je mým bydlištěm, takže to pro mě nebyl jen profesní krok, ale i osobní rozhodnutí. Naši klienti jsou moji sousedé a součást komunity, ve které sama žiji. Právě to mi dává hluboký smysl.

3. Na ocenění vás nominovali Taťjana Mojdlová a kolektiv. Zmiňovali vaši schopnost vizionářsky vést organizaci a také proklientský přístup. Jaká je vaše vize, jak by mohlo vypadat poskytování sociálních služeb v budoucnu? Kde vidíte prostor pro rozvoj/zlepšení služeb?

Myslím, že při nominaci sehrála roli především snaha vést organizaci s důrazem na lidskost a klientský přístup, aniž by se zapomínalo na systém, pravidla a odpovědnost. Věřím v to, že kvalitní sociální služba musí stát na důvěře, a to jak mezi zaměstnanci, tak směrem ke klientům. Snažím se vytvářet prostředí, kde se lidé nebojí říkat svůj názor, přicházet s nápady a zároveň nést odpovědnost za svou práci.

Moje vize do budoucna je poskytovat sociální služby, které budou dostupné, srozumitelné a důstojné. Služby, které se přizpůsobují potřebám klientů, a ne naopak. Klient by neměl být jen příjemcem služby, ale partnerem, jehož hlas má váhu a jehož životní situace je respektována v celé její šíři.

Velký prostor pro rozvoj vidím především v propojování služeb, lepší spolupráci mezi jednotlivými aktéry a v posilování terénních forem práce. Současně považuji za klíčové pečovat o zaměstnance, o jejich vzdělávání, podporu a pracovní podmínky. Jen spokojený a stabilní tým může dlouhodobě poskytovat kvalitní a citlivou péči.

Do budoucna bych si moc přála, aby sociální služby nebyly vnímány jako poslední příležitost, ale jako přirozená součást komunity, která pomáhá lidem zvládat obtížné životní situace s respektem a bez zbytečné stigmatizace.

4. Je něco, na co byste se přímo ve vaší organizaci do budoucna ráda zaměřila?

V naší organizaci jsme za poslední čtyři roky zvládli náročný proces transformace pečovatelské služby a také realizovali projekt na podporu neformálních pečujících. Tyto zkušenosti nám ukázaly, jak důležité je flexibilně reagovat na měnící se potřeby klientů a podporovat nejen příjemce služby, ale i jejich rodiny a blízké. 

Nyní připravujeme nový projekt zaměřený na oblast sociálně-zdravotního pomezí, který má propojit sociální a zdravotní služby tak, aby klienti dostávali komplexní podporu tam, kde je to nejvíce potřeba. Věřím, že službu je možné dál rozvíjet nejen v oblasti péče, ale i v podpoře komunity a prevenci zátěže pro pečující. Mojí vizí je pokračovat ve směřování k moderní, odborné, kvalitní a zároveň lidské službě, která reaguje na aktuální potřeby klientů a podporuje jejich samostatnost i důstojný život.

5. Při nominaci bylo také zmíněno, že jdete naproti inovativním metodám. Jaká inovace se vám dosud nejvíce osvědčila? A jaké inovace teprve plánujete zavést?

Inovace v sociálních službách pro mne nejsou o velkých revolucích, ale spíše o odvaze vystoupit ze zaběhnutých kolejí a nebát se věci dělat jinak. Manažer podle mě vždy stojí před volbou ze dvou možných cest. Ta první je klidná a pohodlná, je bez větších výkyvů a rizik a bez narušení zažitých stereotypů. Druhá cesta je náročnější, plná pochybností, hledání a někdy i konfliktů, ale také je to cesta, která dává prostor pro skutečný rozvoj.

Pokud sociální služba funguje dlouhodobě v určitém samospádu, je to sice naoko bezpečné, ale zároveň hrozí stagnace. Klienti pak dostávají stále stejnou podporu, zaměstnanci se uzavírají do zaběhnutých zvyklostí a časem se vytrácí smysl i motivace. Právě proto považuji za důležité inovace. Ne proto, aby byly veřejně vidět, ale aby služba zůstala živá a reagovala na skutečné potřeby lidí. 

Nejvíce se mi dosud osvědčily inovace vycházející přímo z praxe a z potřeb klientů i zaměstnanců. Často nejde o nic složitého, jde spíše o změnu přístupu, větší důraz na individuální práci, otevřenější komunikaci nebo hledání nových forem spolupráce. Velký smysl vidím také v posilování autonomie pracovníků a v tom, že mají prostor přicházet s vlastními nápady a převádět je do reality.

Do budoucna bych ráda pokračovala v rozvoji služeb, které budou více propojené s komunitou, budou flexibilnější a otevřenější změnám. Vím, že tato cesta není jednoduchá a je plná rizik, nejistoty a omylů. Také ale věřím, že právě tato druhá, těžší cesta přináší posun, naději a možnost vytvářet sociální služby, které budou mít smysl i pro budoucí generace.

6. Vedete tým téměř 70 lidí, a jak jste uvedla při nominaci, chcete po svých zaměstnancích hodně těžké práce za relativně málo peněz. Jak k zaměstnancům přistupujete, jak je motivujete?

Vést tým 70 lidí v oboru, který je dlouhodobě finančně podhodnocený, je skutečně náročné. O to důležitější je pro mne pracovat s jinými zdroji motivace než jen s penězi. Snažím se vytvářet prostředí založené na důvěře, respektu a otevřené komunikaci. Zaměstnancům se snažím dávat prostor, aby vyjadřovali svůj názor, přicházeli s nápady a podíleli se na směřování služby. Vědomí, že jejich práce má smysl a reálný dopad na životy klientů, je podle mne jedním z nejsilnějších motivačních faktorů.

Navíc i malé věci, jako je ocenění dobře odvedené práce nebo lidský přístup v náročných situacích, mají velký význam. Ohromnou moc má i obyčejné slůvko „děkuji“. Někdy mě až šokuje, jak lidé nejsou zvyklí, že od svého šéfa slyší obyčejné poděkování za svou práci.

Věřím, že lidé v sociálních službách nezůstávají prioritně kvůli penězům, ale kvůli hodnotám, vztahům a pocitu sounáležitosti. Mojí rolí je pak tyto hodnoty chránit, posilovat a vytvářet takové podmínky, aby zaměstnanci cítili, že jejich práce má cenu a že v ní nejsou sami.

7. Je pro vás důležité udržovat a rozvíjet komunitní život klientů. Jaké kroky v tomto směru podnikáte?

Součástí naší práce není jen poskytovat péči, ale také aktivně budovat komunitu. Tu chápeme jako přirozené spojení všech generací, a to bez ohledu na věk, zdravotní stav či sociální status. Máme vlastní klub seniorů, který ale nevnímáme jako uzavřený prostor pouze pro starší lidi. Naopak zde pořádáme aktivity jak pro seniory, tak i mezigenerační akce, které propojují různé věkové skupiny. Dlouhodobě se zapojujeme do spolupráce se školami, přičemž vznikají společné aktivity seniorů a dětí. Tato setkání považuji za mimořádně cenná. Senioři do nich přinášejí zkušenosti, klid a životní příběhy, děti zase energii a přirozenou otevřenost. Vznikají tak vztahy, které pomáhají bourat bariéry, stereotypy i obavy z odlišnosti.

Naše služby i komunitní aktivity se snažíme nastavovat tak, aby byly otevřené všem. Věříme, že sociální služby mají být místem setkávání, porozumění a sounáležitosti, nikoli oddělování. Právě mezigenerační a inkluzivní přístup chápu jako základ zdravé a funkční komunity.

8. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk, který zastává pozici ředitele organizace poskytující sociální služby?

Ředitel organizace poskytující sociální služby by měl být především člověk. Člověk, který si zachovává lidskost, empatii a respekt, a to jak ke klientům, tak i k zaměstnancům. Funkce, tituly a tabulky nemohou nikdy nahradit schopnost naslouchat, vnímat souvislosti a vidět za čísly konkrétní lidské příběhy.
 

Nezbytná je u ředitele také odvaha nést odpovědnost a dělat rozhodnutí, která nejsou vždy jednoduchá nebo populární. Musí však také umět stát za svým týmem, vytvářet bezpečné a důvěryhodné prostředí a dát lidem pocit, že jejich práce má smysl a hodnotu. Důležitou vlastností je též pokora a uvědomění si, že sociální služby nejsou o moci, ale o službě. Je to o schopnosti spojovat profesionalitu s lidským přístupem, nastavovat jasná pravidla a zároveň neztratit cit pro individualitu každého člověka, se kterým se setkáváme. Věřím prostě, že právě tato kombinace lidskosti, odpovědnosti a odbornosti je základem dobrého vedení v sociálních službách.

9. Jaký moment či příběh z praxe ve vás za tu dobu, co pracujete jako ředitelka ve službách, nejvíc rezonoval?

Jedním z mých nejsilnějších aktuálních příběhů je skutečnost, že naší klientkou je bývalá ředitelka Pečovatelské služby Praha 3, která stála v jejím čele na počátku devadesátých let. Dnes jsem v této roli já a ona využívá službu, kterou tehdy sama vedla a pomáhala budovat. Její vyprávění o historii služby, o proměnách péče i každodenní praxi v minulosti mám velmi ráda. Připomíná mi kontinuitu a smysl naší práce a také to, že se kruh symbolicky uzavírá a že i já sama se jednou mohu ocitnout na jejím místě, jako příjemkyně péče, kterou dnes pomáhám utvářet.

Zároveň si s sebou nesu řadu nezapomenutelných zážitků z doby, kdy jsem pracovala s lidmi bez domova. Ty byly často plné adrenalinu a krizových situací, ať už šlo o stavění vyhřívaných velkokapacitních stanů v mrazech, nebo o záchranu lidí při povodních. Tyto zkušenosti mne naučily rychle reagovat, nést odpovědnost a rozhodovat se v situacích, kdy jde o zdraví a život.

Když to shrnu, všechna tato setkání mne naučila velkému respektu k životu v celé jeho šíři a křehkosti. Uvědomění si konečnosti nevede k rezignaci, ale naopak k větší pokoře, pozornosti a vděčnosti, a to k lidem, ke vztahům i k práci, kterou máme možnost dělat.
 

10. Je něco, co by vám práci ředitelky ulehčilo?

Ulevilo by se mi, kdyby práce v přímé péči přestala být dlouhodobě podceňována, a to finančně i společensky. Pečovatelé a pečovatelky vykonávají odbornou, vysoce zodpovědnou a psychicky i fyzicky náročnou práci, bez které by systém sociálních služeb jednoduše nefungoval. Přesto jsou často odměňováni tak, jako by jejich práce nevyžadovala odbornost, rozhodování ani nenesla odpovědnost za důstojnost a bezpečí druhých.
 

Považuji za zásadní, aby byla pozice pečovatele jasně uznána jako odborná profese se srozumitelnými kompetencemi a důstojným finančním ohodnocením. Nejde jen o spravedlnost vůči pracovníkům v přímé péči, ale o udržitelnost celého systému. Dokud budou lidé, kteří stojí nejblíže klientům, na jeho okraji zájmu, budou sociální služby bojovat s nedostatkem personálu, vyčerpáním a vysokou fluktuací. To je realita, kterou už dnes žijeme.

Současně si velmi vážím toho, že u nás máme podporu zřizovatele, městské části Praha 3, která význam sociálních služeb i práce v sociálních službách vnímá a dlouhodobě je podporuje. Změna je možná a důstojné podmínky pro pracovníky v přímé péči nejsou nedosažitelným ideálem. Jsou reálným cílem, ale bez podpory státu to není možné.

11. A poslední dotaz: Jak relaxujete?

Bez relaxace to opravdu nejde. Sama jsem už poznala, jaké to je, když se člověk přetíží a zažije syndrom vyhoření. Proto je pro mne i odpočinek naprosto zásadní. Můj hlavní parťák pro relaxaci je můj pes Denny, čivava, která mne doprovází téměř všude, a to i do práce. Není nic lepšího než po náročném dni zažít, jak vás ten malý hafan dokáže rozesmát a připomenout, že svět se nedá brát jen vážně. Ráda také jezdím na naši chatku na břehu Sázavy. Tam umím vnitřně zpomalit a dělat úplně obyčejné věci, které ale dokážou dobít energii. A když je možnost, vyrážím do Turecka na pomezí moře a hor. To je pak pro mne dokonalý reset mysli.

Relaxace je pro mě kombinací malých i větších věcí – každodenní přítomnosti s Dennym a mými nejbližšími, klidných chvilek u Sázavy i cest za mořem. Díky tomu si dokážu držet energii a rovnováhu, které jsou pro dlouhodobou práci v sociálních službách nezbytné.

Děkujeme za rozhovor!

Více o ocenění naleznete na: narodni-cena.apsscr.cz.