Úskalí posttraumatické stresové poruchy

V minulém roce naši republiku postihly rozsáhlé povodně, které v některých regionech měly značné devastující účinky, a proto bych ráda připomněla několik důležitých informací o posttraumatické stresové poruše, označované jako PTSD podle anglického názvu Posttraumatic stress disorder. Jedná se o poruchu, která může postihnout kohokoli z nás, tedy i lidi, kteří nikdy žádné duševní problémy neměli. PTSD se totiž velmi často rozvine po výrazné stresové či zátěžové události různého druhu, může přejít do chronicity a mít také vážné následky psychosomatické.

Text: MUDr. Helena Kučerová, HonDG,
emeritní odborný psychiatr, Hranice, okr. Přerov

Výskyt a příznaky

Těžkou stresovou nebo zátěžovou událostí jsou rozsáhlé přírodní katastrofy jako povodně, zemětřesení, vlny tsunami, hurikány, erupce sopek, ale také války, hospodářské krize a řada velmi osobních událostí, které daný jedinec vnímá jako těžký stres nebo velkou osobní ztrátu (úmrtí dítěte nebo jiného blízkého člověka, ale i pejska, kočičky apod., rozvod, nevěru, znásilnění, autonehodu, úraz, stanovení vážné diagnózy, např. rakoviny, chirurgickou operaci, ztrátu zaměstnání, bankrot apod.). 

Některé tyto události se pro druhého člověka nemusí jevit příliš závažné, ale důležité je, jak je prožívá postižená osoba. Každý člověk je jiný a má také individuální osobní historii a osobní situaci, takže stresovou událost vnímá rovněž individuálně. Není proto vhodné, aby okolní lidé v rámci snahy o podporu postiženého jeho situaci zlehčovali, protože do jeho nitra nevidí. Mám na mysli zejména různé věty typu: „Nic si z toho nedělej“, „Takový je život“, „To já jsem byl na tom hůř“, „Tak se rozveď“ apod. Někdy je lépe mlčet a jen naslouchat, nemluvit o sobě a nedávat rady. V těchto případech se opravdu pozná, kdo je empatický a kdo ne. Nevhodnými poznámkami lze totiž situaci ještě zhoršit a postiženému místo pomoci ublížit. 

Po katastrofické události nejprve vzniká akutní reakce na stres. Ta může mít několik podob, které se různí opět podle individuální dispozice jedince. Může se jednat o velmi prudkou reakci zoufalství s pláčem a nářkem, bitím se v prsa, trháním si šatů nebo vlasů, což může trvat i několik hodin do vyčerpání organismu. Může následovat spánek, nebo naopak neklid s pobíháním či útěkem. Útěk (fuga) někdy nastane ihned po události. Např. po autohavárii dotyčný uteče z místa neštěstí, útěkem se zklidní, začne uvažovat a k autu se vrátí. Jindy naopak dojde k tzv. emočnímu ztlumu, kdy postižený zachová klid, emoce ztlumí a začne ihned rychle jednat k nápravě situace. To je reakce vysoce adaptivní, kdy např. při vlakovém neštěstí nebo po zemětřesení člověk začne ošetřovat raněné, chová se logicky, prakticky a klidně a pomáhá záchraně ostatních. To ovšem neznamená, že emoce nemá, jen je utlumí, ale ony na něj dopadnou později se vší silou, takže se často zhroutí vyčerpáním.

Po odeznění této akutní reakce, která trvá hodiny až dny, výjimečně několik málo týdnů nastává vlastní posttraumatická stresová reakce, která se projevuje především poruchami spánku a neschopností na událost zapomenout. Vzpomínky se postiženému vracejí a událost se mu „přehrává“ před očima jako film (flashback). U pacientů, kteří se léčí pro vážnou psychickou poruchu, jako je velká deprese, schizofrenie nebo demence, se může tato porucha v těchto zátěžových situacích zhoršit. Psychotický stav však může propuknout i u lidí dosud zcela zdravých jako tzv. reaktivní psychóza (o té si povíme příště). Typickým příznakem PTSD je také obrovská nechuť postiženého člověka vracet se na místo nešťastné události. Nejvážnějšími příznaky jsou však sebevražedné myšlenky a nejednou i dokonané suicidium. 

Příklady PTSD

Příběh č. 1: Jedna moje kamarádka exekucí přišla o rodinný domek, který postavil její dědeček a v němž se narodila a bydlela, a ve stáří se s manželem museli vystěhovat. Ještě dva roky poté kamarádka nebyla schopna jít okolo tohoto domku ani do příslušné ulice a do nedalekého obchodu. Celou nešťastnou záležitostí se stále trápila, dostala rakovinu a zemřela. Její manžel brzy nato spáchal sebevraždu. 

Příběh č. 2: Jiná moje kamarádka byla léčena chemoterapií a po jejím skončení nebyla schopna chodit do stejných prostor, kde probíhala léčba, na kontroly. Při pouhé představě, že se tam má vrátit, jí bylo na zvracení a celkově nevolno. Když po roce již nebylo zbytí a musela se dostavit na povinnou kontrolu, tak při příchodu do čekárny plné pacientů s podobnými diagnózami, jako měla sama, se jí podlamovala kolena a nemohla dýchat. Až teprve za další rok úspěšného boje s rakovinou se do stejných míst vrátila bez problémů.

Příběh č. 3: Se skvělým příkladem PTSD se můžeme setkat v knize významného amerického lékaře Victora Heisera (1), který líčí svůj zážitek z průtrže přehrady v Johnstownu roku 1889, kdy voda zničila jejich město a utonuli v ní jeho rodiče a přátelé: „Ze svého stanoviště spatřil jsem vysokou stěnu postupující neuvěřitelnou rychlostí ulicí souběžnou s údolím. Nevypadalo to ani jako voda; byla to temná hmota, v níž vířily domy, vozy, stromy a zvířata. Když se stěna přivalila tokem k Washingtonově ulici, dům mého dětství byl před mýma očima rozdrcen jako vaječná skořápka a mohl jsem viděti, jak zmizel… Byl jsem zvědav, jak dlouho bude trvat, než se dostanu na onen svět… právě v okamžiku, kdy jako zázrakem jsem se octl na střeše domu naší sousedky, začaly se stěny bortiti… Klesal jsem dolů i se střechou, ale zachránil jsem se tím, že jsem se vyšplhal po šikmé ploše vzhůru a než se dům úplně rozpadl, vynořil se další dům vedle mne. Zachytil jsem se kymácejícího okraje střechy a tíha vlastního těla zvolna umrtvovala svalstvo mých paží. Ještě po létech vracely se mi sny, v nichž jsem vždy znovu a znovu prožíval strašlivý pocit, že visím na okraji střechy s nehty zarytými hluboko do deštěm změklých šindelů s vědomím, že se nakonec přecejen musím vzdáti. Když konečně svaly povolily, klesal jsem bezmocně do prázdna. Ale byl jsem znovu zachráněn…“ 

Dr. Heiser přišel tehdy o oba rodiče a veškerý majetek a zůstal na světě zcela sám, protože jiné příbuzné neměl. Přesto se mu podařilo s velkým úspěchem vystudovat medicínu, stal se lékařem Námořní nemocniční služby a později expertem na boj s infekčními nemocemi (cholera, mor, malárie aj.) v mnoha zemích světa.
 

Léčení 

Příběh dr. Victora Heisera je příkladem konstruktivního zvládnutí PTSD. Ne každému
se to podaří. Moje kamarádka (z příběhu č. 1) naopak upadla do chronické deprese, která s velkou pravděpodobností přispěla k jejímu malignímu onemocnění a úmrtí. Obě tyto tragédie pak měly za následek sebevraždu jejího manžela. I takové životní osudy jsou. Proto diagnózu PTSD nelze podceňovat a je třeba ji zavčas léčit, a ještě lépe jí předcházet. V každém případě považuji za správné postiženým lidem nabídnout nejen psychoterapeutickou pomoc, ale také léky. Mnozí říkají, že léky nepotřebují, že těžkosti zvládnou sami. Někteří lidé léky odmítají zásadně, že jsou to „jedy“. Nicméně podávání mírných dávek léků po určitou omezenou dobu je pro organismus jen minimálně zatěžující, zatímco život v protrahovaném stresu je daleko nebezpečnější. Nebezpečné a naprosto nevhodné je také domácí „léčení“ alkoholem, k němuž někteří utíkají. 

Literatura:
– 1. Heiser V. Odyssea amerického lékaře. Praha: Julius Albert 1938, s. 8.
– 2. Kar N., Jagadisha, Sharma PSVN, et al. Mental Health Consequences of the
Trauma of Super-Cyclone 1999 in Orissa. Indian Journal of Psychiatry 2004; 46(3):
228–237.
– 3. Kučerová H. Reakce pacientů psychiatrické ambulance na povodně v roce
1997. Česká a slovenská psychiatrie 1999; 95(7): 476–472.
– 4. Kučerová H. Bolest v psychiatrii. Praha: Galén 2018, s. 38–62.
– 5. O´Donnell ML., Varker T., Creaer M., et al.: Exploration of Delayed-Onset
Posttraumatic Stress Disorder After Severe Injury. Psychosomatic Medicine 2013;
75(1):68–75.
– 6. Pyari TT., Kutty V., Sarma PS. Risk factors of posttraumatic stress disorder in
tsunami survivors of Kanyakumari District, Tamil Nadu, India. Indian Journal of
Psychiatry 2012; 54: 48–53.
– 7. Vevera J., Zajícová M., Král P. Práce se stresem. Vesmír 2021; 100(2): 88–92.