„Důležitý je respekt, trpělivost a individuální přístup,“ říká Vratislav Kytlica

Rozhovor s jedním z vítězů Národní ceny – Pečovatel/ka roku 2025, Vratislavem Kytlicou, ukazuje, že kvalitní sociální služba stojí na respektu, trpělivosti a skutečně individuálním přístupu ke každému člověku. Mluví v něm o práci s lidmi s poruchou autistického spektra, o hledání cest namísto restrikcí i o tom, proč k důstojné podpoře patří také vztahy, intimita a bezpečí.

Text: Ing. Petra Cibulková, 

šéfredaktorka časopisu Sociální služby

Získal jste Národní cenu sociálních služeb – Pečovatel/ka roku 2025 v kategorii pobytové služby. Jaký má pro vás toto ocenění význam?

Toto ocenění přijímám s velkou pokorou. Vnímám ho především jako uznání práce celého týmu, bez jehož nasazení by žádných výsledků nebylo možné dosáhnout. Stejně důležitá je pro mě i podpora nadřízených, kteří vytvářejí podmínky pro kvalitní práci. Cenu proto beru jako společné ocenění všech, se kterými mám možnost pracovat, a rád bych jim touto cestou upřímně poděkoval.

V sociálních službách se pohybujete již 14 let. Jak jste se k povolání pečovatele dostal? Bylo vaším snem pomáhat lidem?

S podporou a péčí o zdravotně znevýhodněnou osobu jsem se setkal mnohem dříve, a to přímo ve své rodině. Nejdříve jsme řešili nepříznivou situaci u syna a poté jsme se starali o babičku. Tato vlastní zkušenost mě hodně napověděla a pomohla k dalšímu rozhodnutí o budoucím povolání. 

Dlouhodobě pracujete s lidmi s poruchami autistického spektra a náročným chováním. Co na své práci nejvíce oceňujete?

Na své práci nejvíce oceňuji to, že i malé kroky mohou mít pro člověka velký význam. Práce s lidmi s poruchami autistického spektra a náročným chováním vyžaduje trpělivost, důslednost a schopnost dívat se na situace jejich očima. Když se podaří lépe porozumět potřebám konkrétního člověka a nastavit prostředí tak, aby se cítil bezpečněji a klidněji, je to pro mě vždy velká profesní i lidská satisfakce. Zároveň si vážím spolupráce v týmu, protože právě sdílení zkušeností a společné hledání cest posouvá naši práci dopředu.

Zaujalo mě, že klientům, kteří jsou v nepohodě a u nichž hrozí použití restriktivního opatření, nabízíte relaxační jízdy autem. Jak vás napadlo využívat jízdu autem? Jak dlouho taková jízda trvá?

S touto aktivitou jsem se seznámil na supervizi, kterou vedl PhDr. Hynek Jůn, Ph.D., z neziskové organizace NAUTIS, který byl naší oporou při nastavování domácnosti pro lidi s náročným přístupem na chování. U některých lidí s poruchou autistického spektra dobře funguje změna prostředí a klidný, rytmický pohyb. Právě jízda autem pro ně může být uklidňující a pomáhá snížit napětí dřív, než by bylo potřeba přistoupit k restriktivnímu opatření. Samozřejmě to není řešení pro každého. Vždy zvažujeme, komu to dává smysl a je to bezpečné. Délka jízdy se přizpůsobuje aktuální situaci, většinou jde o desítky minut. Nejde o to někam dojet, ale dopřát člověku prostor, aby se mohl zklidnit a vrátit do pohody.

Zaměřujete se na individuální práci s klientem a snažíte se, aby se co nejvíce zapojovali do svého života. Je těžké v sociálních službách nepřepečovávat? 

Je to určitě výzva. V sociálních službách máme přirozenou tendenci chtít lidem pomáhat a někdy je tenká hranice mezi podporou a přehnanou péčí. Právě proto je důležité si to neustále uvědomovat a vracet se k tomu, co daný člověk opravdu zvládne sám nebo s menší mírou podpory. Naším cílem není dělat věci za klienty, ale být jim oporou, aby mohli co nejvíce rozhodovat o svém životě a zapojovat se podle svých možností. Někdy to znamená zpomalit, dát prostor i chybám a mít trpělivost s malými kroky. Ale právě ty mají pro lidi největší význam.

Věnujete se i tématu sexuality osob s postižením a působíte jako sexuální důvěrník. Změnil se pohled na sexualitu za dobu vaší praxe v sociálních službách nebo je to stále tabu? Co je podstatou vaší práce?

Myslím, že se situace postupně mění a téma sexuality lidí s postižením už není takové tabu jako dříve. Přesto je stále oblastí, o které se někdy mluví s rozpaky a nejistotou – jak mezi odborníky, tak ve společnosti obecně. Přitom jde o přirozenou součást života každého člověka. Podstatou mé práce sexuálního důvěrníka je především bezpečný a respektující rozhovor. S klienty řešíme otázky vztahů, hranic, soukromí nebo tělesnosti tak, aby tomu rozuměli a cítili se v tom jistě. Zároveň je důležité podporovat i kolegy a rodiny, aby téma nevnímali s obavami, ale jako běžnou součást podpory člověka. Nejde o nic „navíc“, ale o snahu, aby lidé s postižením mohli žít co nejběžnější a důstojný život. Včetně oblasti vztahů a intimity.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk, který pozici pečovatele či pečovatelky zastává?

Úplným základem je respekt k člověku a opravdový zájem o něj. Pečovatel by měl být trpělivý, vnímavý a schopný naslouchat i věcem, které nejsou vždy řečené nahlas. Důležitá je také spolehlivost a schopnost spolupracovat v týmu, protože kvalitní péče nikdy není práce jednotlivce. Zároveň je podle mě podstatná pokora a ochota se dál učit. Každý klient je jiný a člověk se v této práci učí vlastně neustále. Nejde o to být dokonalý, ale být otevřený hledání cest, jak druhému co nejlépe porozumět a podpořit ho v tom, co je pro něj důležité.

Co byste poradil kolegům, kteří v sociálních službách teprve začínají? Doporučil byste vůbec práci v sociálních službách ostatním, kteří třeba stojí na křižovatce a vybírají si, jakou cestou se dát? Přeci jen v očích veřejnosti bývá práce v sociálních službách nedoceněna.

Kolegům, kteří začínají, bych poradil hlavně trpělivost a otevřenou mysl. Začátky nebývají jednoduché a spoustě věcí člověk porozumí až časem a praxí. Důležité je nebát se ptát zkušenějších kolegů, sdílet a učit se z každodenních situací. A také si připomínat, že změny u klientů často přicházejí v malých krocích. Práci v sociálních službách bych určitě doporučil lidem, kteří hledají smysluplnou profesi a baví je práce s lidmi. Je pravda, že společenské ocenění této profese není vždy takové, jaké by si zasloužila. Na druhou stranu přináší velkou lidskou zkušenost a momenty, které mají skutečný význam. Pokud do ní člověk jde s respektem, pokorou a chutí učit se, může mu dát opravdu hodně.

Vzpomenete si na nějaký moment či silný příběh ze své praxe?

Vybavuji si klienta, který k nám přišel před pěti lety. Předtím strávil dvacet let v psychiatrické nemocnici. Jeho každodenní agresivní projevy byly velmi náročné a dlouho jsme hledali jejich příčiny. Trvalo to dva roky, možná i déle. Postupně se ale ukázalo, že klíčem je důvěra, pocit bezpečí a možnost mít vlastní prostor. Dnes má jednolůžkový pokoj, který si vybavil vlastním nábytkem, umí si chránit soukromí, vaří, chodí do obchodu, vzdělává se a rozumí nám – stejně jako my jemu. A hlavně ví, že chyba neznamená trest, ale příležitost hledat řešení.

 Více o ocenění naleznete na: narodni-cena.apsscr.cz.